Riot police chrání účastníky prvního Pochodu rovnosti v Bialystoku na severovýchodě Polska 20. července. Foto: Bialystok, Bialystok, Bialystok, Bialystok: Dva týdny poté, co více než 1,5 milionu lidí oslavovalo práva homosexuálů v Londýně, přinesli protestující v polském Białystoku naopak jen vztek a násilí
./b>
Úterý. 30. 7. 2019 08:00 Paříž
Dne 30. dubna 2018, 18:00 hod.Z galerie Arsenal jsme se v malé, asi dvacetičlenné skupince vydali nejprve do zahrad Branického paláce v Białystoku, kde byl v plném proudu „rodinný piknik“, pořádaný místními orgány strany „právo a spravedlnost“, na rozdíl od pochodu LGBT. . Byly tam skákací hrady, ale to nebylo to, co upoutalo naši pozornost, ne, spíše vojenské aranžmá, pohraniční stráž, velká děla a obrněné transportéry.
Pokračujeme ulicí Skłodowskou směrem k náměstí, odkud má vyrazit pochod LGBT, ale někteří lidé utíkají a křičí jinou ulicí, protože demonstranti jsou biti. Odbočujeme tedy do Modré třídy a pak do ulice Suraska. Těsně před hlavním náměstím vidíme deset metrů od nás bandy rváčů, jak útočí na lidi: velký chlap v červené kukle vší silou bije každého v dohledu, včetně dospívajících dívek. Dav se dá na útěk, ale další „bojovníci“, velcí muži s rozzuřenými obličeji, se rozběhnou za nimi, aby je dostali.
Ukrýváme se v lékárně. Personál je zděšený a je tam vyděšená asi desetiletá holčička s maminkou (asi nešly na procházku). „Udělej něco, mami,“ křičí, „dostaň mě odsud, mám strach.“ „Cože?“ ptá se. O chvíli později přiběhne roztřesená teenagerka, na rameni jí visí zbytky roztrhané tašky; snaží se zavolat kamarádovi, se kterým šla na procházku, ale ten byl opět napaden a ztratili telefonní kontakt. Snažím se ji uklidnit.
Zvedám popruh její kombinézy a ujišťujeme se, že se jí neztratily žádné věci, které musela sebrat z chodníku a dát si je do batohu.
Muži běží kolem oken, jeden nese hořící duhovou vlajku. Objevují se obláčky kouře. Můj přítel M si myslí, že zapálili auto, ale jsou to dýmovnice. Když se uklidní, stojíme u dveří a rozhlížíme se, co máme dělat.
Po schování za policejními auty se dostáváme na náměstí. Měl jsem na zahájení pronést projev, ale to nepřipadá v úvahu, je to jako výtržnost. Pod pomníkem, na druhé straně náměstí, jsou chuligáni, vlajky a uprostřed docela nenápadný průvod s duhovými vlajkami…
Je tu cítit zápach zkažených vajec a spousta urážlivého křiku. Policejní kordon není „bezpečný“, jak později napíše tisk – na naší straně nejsme násilníci, a tak se každou chvíli na demonstranty vrhají grázlové, trhají jim transparenty a vyhrožují zmlácením.
Především křičí jednu urážku za druhou, někteří ve skupinách, jiní jednotlivě. A všude na nás ukazují rukama, spoustou prostředníčků, a říkají: „Jdi do prdele, buzno“. Skandují „Buzny ven!“ (Na westernové téma Pet Shop Boys), což mají napsané i na tričkách.
Globální sexuální narážky se množí: pantomimicky předvádějí felaci.
Skoro celou procházku za námi běhá hubený klučina. Bude s námi dobrou hodinu a půl. čas od času se objeví jeho opálený obličej, zkřivený vztekem, ale zjevně i fascinovaný.
„Jsou to obyčejní lidé, ale s očima plnýma krve, chraplavým hlasem, který křičí: ‚Kurva, zmrde, fd. „
Jsou tu skoro samí muži: chuligáni, mladí i staří; někteří v neofašistickém oblečení, jiní jako typičtí strýčkové nebo dědečkové s nákupními taškami. Muži zocelení prací v dřevácích, v podpaží skvrny od potu. Ale s maskami místo obvyklých obličejů, noční můrou upravených, s očima plnýma krve, s chraplavými hlasy, křičícími „fuck, ass, fagots“. Skutečnost, že tyto růžence, tyto kříže, tyto Ježíšovy ikony, které drží v rukou, jsou znečištěné špínou, protkané těmi nejošklivějšími slovy, jazykovými výkaly, je aktem rouhání, který by polský biskup nikdy neodpustil. Létají tam láhve. Celou cestu tam jdeme uprostřed zápachu zkažených vajec; dlažební kostky jsou pokryté žlutou špínou. Míjíme asi dvacetiletou dívku s velmi pěknými rysy. Zastavuje se a zastavuje, vzadu na chodníku; na čele má obrovskou krvácející bouli velikosti švestky; bratr ji hladí po ruce a ona si s úsměvem prsty pročesává vlasy, aby znamení zamaskovala.
Ozývá se neustálé pískání a vybuchují petardy. Také se nepřetržitě skanduje: „Vypadni z toho! Pochod LGBT však nabírá na síle; začínáme také zpívat spolu s nimi a přehlušujeme jejich výkřiky.
Občas podél pochodu projede nákladní auto s megafonem a chrlí katolickou propagandu o tom, jak gayové a lesby znásilňují děti po tuctech. Nakonec ale vyjede i náš vlastní náklaďák s hudbou. Hrubé urážky trousí černovlasý chlapík v tričku s nápisy „Armáda Boží“ a „Nestydím se za Ježíše“ (ale zajímalo by mě, jestli se nestydí za vás).
Projdeme tvrdošíjně řadou zátarasů a zdá se, že kráčíme nejtemnějším údolím, jámou lvů, i když to jsou rozhodně méně ušlechtilá zvířata.
Kromě chuligánů jsou tu teď i další: Mladé ženy se zaťatými čelistmi, staré ženy a ženy středního věku. Jedna v hedvábném šátku nám tentokrát neukazuje prostředníček, ale palec dolů. Když jí odpovíme proudem srdíček a polibků, usměje se narcistickým úsměvem a nakreslí nad námi znamení kříže. Vedle ní stojí osmdesátiletá žena, rozzářená a nadšeně mává. Tak tady jsou dvě různé Polky, bok po boku. Nad nimi, v budově, stojí na balkoně jiná stará žena a líbá nás. O kousek dál stojí rozzlobený, podsaditý muž s cigaretou v ústech a dává nám smršť urážlivých znamení.
Snažím se to všechno pochopit, všechnu tu zuřivost, všechnu tu zrůdnost.
Také se zajímám o lidi, kteří jdou vedle nás: je tu pohybující se starý pár, který se drží za ruce, a dva páry s kočárky. Je tu spousta heterosexuálních lidí, kteří pochodují kvůli přátelům nebo příbuzným nebo ze základní lidské slušnosti, aby byli na straně utlačovaných, ne utlačovatelů. Je tu žena s jezevčíkem a naše část pochodu se obává, že jdeme pro pejska příliš rychle, protože by se mohl cítit vystresovaný. Také se bojíme o děti, ale nějak to neříkáme nahlas, snad abychom se vyhnuli trapné situaci. Chlapec a dívka nesou velkou kartičku s nápisem LÁSKA; – Je celá potrhaná a pomačkaná, ale ruku v ruce ji stejně nesou.
Úplně první bělohorský pride zpochybnil místní arcibiskup. Foto: Artur Reszko / EPA
Podívejte se, co se děje. Každou chvíli se za policisty objeví nějaký grázl, který se snaží pár lidem vrazit. Vždycky je to chlap velikosti šatní skříně, který se chce pustit do o polovinu menšího kluka, nebo svalnatý čtyřicátník proti patnáctileté dívce. Jsme si naprosto vědomi toho, že kdyby policie nebyla přítomna, nepřestali by mlátit, plivat a kopat.
Můj kamarád M se od začátku prudce třese, nedokáže se přenést přes pohled na toho grázla v červené kukle, jak kope do dívky – ale on jde dál. Můžu říct, kolik ho to stálo, ale vím, že je mnohem statečnější než kluci v tričkách s „prokletými vojáky“ a botami z Varšavského povstání (obojí jsou ikony válečného utrpení Polska, posvátné symboly nacionalistů) . Ti jsou odvážní jen díky přítomnosti svého „stáda“.
Jsme tu už tak dlouho, že mě lidé žádají, abych vystoupil na pódium a přednesl projev, který jsem měl pronést na začátku. Neobtěžuji se vytáhnout poznámky a mluvím v duchu, takže to není úplně souvislé. Snažím se, co to jde, ale nedaří se mi najít hlas, který bych si přál – takový, který by zněl optimističtěji.
Tak zůstávám na nástupišti,a rozhodneme se jít zase pěšky.
Ze shora, z nástupiště s hudbou, je celá scéna trochu jiná a já se rozhodnu poslat dva, tři, pětkrát tolik polibků a srdíček každému, kdo nám ukáže prostředníček. Asi patnáctiletá dívka v davu se na mě naštvaně podívá a aniž by ze mě spustila oči, pomalu si přejede prstem po krku. Kola plošiny se kutálejí po rozryté a rozházené dlažbě
Nakonec se bolestně dostáváme na konec pochodu.
Tak jsme to zvládli, zvládli jsme to navzdory všemu.
Ačkoli jsme byli obklopeni nenávistí.
Nyní přichází čas převléknout se, na pódiu stojí drag queen a svléká si boty a kostým. Kolem mě všichni dělají totéž. Je to děsivé, možná ještě horší než oceán nenávisti, kterým jsme prošli. Všichni se převlékají, vracejí se do „norem“.
Kluk vedle mě říká své přítelkyni, aby si sundala brýle a jemně ztlumila třpytky, které jí svítí kolem očí. Dívka s velkou vlajkou se ji snaží schovat do tašky v supermarketu, ale nakonec si uvědomí, že ji nelze schovat. Hodí vlajku na nástupiště. Všichni si sundávají duhové doplňky, skládají vlajky, cpou je do černých batohů a oblékají si tmavé oblečení. Nějak se odsud musí dostat a pokračovat v životě v tomto městě.
Když jsme s kamarádem J procházeli prosluněným městem, vyskočil mým směrem nějaký chlapík a vykřikl: „jděte do prdele, pd’s“, ale pak se to uklidnilo.
Why Poland’s ruling party demonises „LGBT ideology“
Překlad: L. H. B.Brutální útok na pochod za rovnoprávnost, který se konal minulý víkend v severovýchodním polském městě Białystok, se odehrál v rámci vládní kampaně, jejímž cílem je vybičovat homofobní nálady a strach z tzv. ideologie LGBT.
Bělehradská radnice v Białystoku: „Bílý dům“.Po útoku na pochod, při kterém krajně pravicoví nacionalističtí chuligáni házeli na účastníky pochodu lahve, rachejtle, kameny, shnilá vejce a údery pěstí, policie zatkla 25 osob. Odpůrci pochodu plivali, nadávali a házeli nadávky – mezi provoláváním věrnosti Bohu a vlasti.
Další informace o tom, jak se v Česku bojuje za svobodu a demokracii.Dva dny po průvodu odsoudil Tadeusz Wojda, arcibiskup z Białystoku, násilí jako „neslučitelné s postojem křesťana“ a ve svém krátkém projevu rychle vyzval k modlitbám „za rodinu a její vnitřní čistotu“.
Krajně pravicoví rváči se v polských ulicích vyskytují již od počátku 90. let. V posledních letech se změnilo to, že sama vláda pravidelně vydává prohlášení, nad kterými by se průměrný bohabojný grázl červenal. Před volbami v roce 2015, které vynesly k moci vládnoucí stranu Spravedlnost a právo (PiS) – a které se konaly v době vrcholící evropské migrační krize – označila tehdejší opoziční PiS muslimské migranty za velkou existenční hrozbu. pro národ. Nyní, když se na podzim konají klíčové parlamentní volby, jsou práva homosexuálů konstituována jako nová invaze.
„Tyto ideologie, tyto filozofie jsou importované. Nejsou to vnitřní polské mechanismy,“ řekl na mítinku před posledními volbami do Evropského parlamentu lídr PiS Jarosław Kaczyński. „Jsou hrozbou pro polskou identitu, pro náš národ, pro jeho existenci.“
Autorita církve se hroutí a nacionalisté a konzervativci se děsí, že jejich země půjde cestou Irska a přijme „novou morálku“ zakořeněnou v jazyce rozmanitosti a lidských práv. Tento strach je oprávněný. Ve Varšavě se v sobotu po násilnostech v Bialystoku sešlo více než 1000 lidí na obranu práv homosexuálů.
Pětapadesátiletá Amelia Raeová řekla: „Kdyby se něco změnilo? Musela by se změnit vláda.“
.